Zlínský salon mladých 2021: Země pod nohama

8. 9.–31. 10. 2021

Kurátoři: Nikolas Bernáth, Tereza Záchová

Vystavující: BCAA System, Cloudy Babies, Nikola Brabcová a Karin Šrubařová, Andrej Dúbravský, Robert Gabris, Juliana Höschlová, Tomáš Kocka Jusko a Alex Selmeci, Dávid Koronczi, Denisa Langrová, Michal Machciník, Kvet Nguyen, Max Vajt, Samuel Velebný

 

Nikola Brabcová a Karin Šrubařová pracují jako vizuální umělkyně a pedagožky, ale dlouhodobě také v uměleckém tandemu. Vytvořily vlastní platformu Prototyp pro umělecké i kurátorské, rezidenční či pedagogické spolupráce, ve které se prolíná reálný aktivismus, vzdělávání a láska k tvůrčímu procesu. Obě rády experimentují, ať již s novými médii, nebo naopak analogickou cestou. V jejich umělecké praxi se objevuje silná interdisciplinarita a postup společného objevování práce v kolektivech. Spolu s tím odkazují k autenticitě místa nejen jako genia loci, ale převážně k uměleckému výzkumu, který pro danou oblast vždy vytvářejí.

Na výstavě jsou zastoupeny z důvodu dlouhodobého zájmu o půdu – zeminu a zemi, kterou často opomíjíme. Fenomén půdy jako základu života v dnešní době málokomu dochází. Půda, teritorium, zem je vlastně současným zlatem. Lidé, kteří o půdu přicházejí, její vzácnost začínají pociťovat. Do popředí diskusí se již dostává problematika sucha a neúrodné půdy, co však s tím? Umělkyně s tím někdy pracují jako s imaginární hmotou, vytvářejí různé rešerše, experimenty, pigmenty. Jindy naopak zjišťují podrobnosti v knihách, archivech, a jejich vědecká práce tak plyne velmi přirozeně a pomalu. Do galerie tak přinášejí místně specifické vzorky zlínské krajiny. Představují nám určitou haptickou materiální laboratoř, která vychází z místní zlínské krajiny. Jejich poetika zasahuje do experimentů s bylinami a zkušeností samotné přírody a jejím tichým pozorováním a porozuměním. Ona laboratoř nás odkazuje na otisky a doteky, tedy spíše na návrat k analogickému prožitku v krajině tady a teď. Je tu totiž také důležitý fenomén pozorování. Nejdříve musíme pozorovat, abychom mohli něco bořit a předělávat – to je vlastně hlavní pravidlo permakultury.

Nikola Brabcová and Karin Šrubařová work not just as individual visual artists and teachers, but also as an artistic tandem for a long time. Both artists studied at the Academy of Fine Arts in Prague. They created their own platform, called Prototype, for artistic, curatorial, residential and pedagogical collaboration, which is a combination of genuine activism, education, and love for the creative process. They each like to experiment with new media or analogous routes. Their artistic practice is characterized by strong interdisciplinarity and their joint process of discovering how to work in a collective. They refer to the authenticity of a place not only as having its genius loci, but mainly to the artistic research that they always engage in for any given area.

The duo are represented in this exhibition because of their long-standing interest in earth – the soil and the land that are often neglected. The phenomenon of the soil as the basis of life is not often seen these days. In fact, the soil, the territory, the land are our contemporary version of gold. People who are losing land are beginning to feel its scarcity. The issue of drought and infertile land is already at the forefront of the debate, but what are we to do about it? Brabcová and Šrubařová sometimes work with it as an imagined material, creating various research projects, experiments and pigments. At other times, on the other hand, they find details in books, in archives, and their scientific work is done very naturally and slowly. They bring locally specific samples of the Zlín landscape into the gallery. Their laboratory then refers us to these imprints and touches, or rather to a return to an analogous experience in the landscape of the here and now. There is also the important phenomenon of observation. First, we have to observe in order to be able to demolish and remake something – this is actually the main rule of permaculture.

 

Země pod nohama

Když jsme byli malí, obdiv k městu byl enormní, protože všechny hry se točily a hrály v lesích, na loukách, a okolní přírodu jsme používali jako munici pro nekonečnou válku. Odjezd na prázdniny, nekonečné lelkování, pozorování ničeho a schovávání se v trávě, promoknutí a úprk před deštěm bylo něco samozřejmého, něco, co jsme považovali za běžný stereotyp, který nás sice otravoval, ale brali jsme ho jako naši součást. Bylo to naše teritorium. Ne všichni ale mohli jezdit na venkovské radovánky, a tak se naše hry točily také kolem panelového království sídlišť. Hledali jsme různé úkryty a bunkry, prolézali sklepy a strach byl jen obracená bublina. Jako již starší děti 90. let jsme nosili hadry po sourozencích, kdy ještě dojížděla atmosféra nemožnosti vlastnit nadbytek věcí. Ještě jsme vlastně chápali, že moje máma měla svatební šaty po babičce a že pravděpodobnost, že je budu mít taky, je v normálu. Chápali jsme, že i tátův kožený křivák je děsně cool a že jeho vznik doprovázela smrt, tak proč chtít další? 

V devadesátkách se také rozmohl nárůst technologií. A v miléniu, kdy měl svět skončit, nás začala vábit budoucnost, nové možnosti, první stolní PC doma, první internet i první hádky, že se k nám na pevnou linku nemohl nikdo dovolat, protože člověk zkoušel, co ten internet vydrží. Jako mávnutím kouzelného technologického proutku, okolí nás adolescenty přestalo zajímat. Online život byl sice trochu sci-fi, pár funkčních webových stránek – ale být online bylo cool – a nikdo nedokázal domyslet, jak to bude vypadat za 20 let, že vznikne vlastně svět sám o sobě, který plníme naší identitou, že tak jako v atmosféře vznikají mraky, tak vzniká naše cloudová historie, a že dřív nebo později všichni budou mít problémy s karpálním tunelem. 

Pak přišel věk, kdy jsme se měli někam posunout, do „dospělosti“, někam tam, kde budeme mít svoje kariéry, poslání a později rodiny. Rodiče se většinou chtěli mezi sebou blýsknout, kam jde jejich dítě na vysokou, a tak jen někteří pokračovali v dětských snech, anebo v papouškování, čím máš být. Co nás ale všechny lákalo, bylo opět to město – opustit rodné místo a vrhnout se do světel blikajícího velkoměsta, co nejdál od prostých lidí, od zeleně, vyškvařit se na betonu v létě, hledat své módní proudy, chodit na noční koncerty, zůstávat do rána v baru a pak jet s první ranní hromadnou dopravou zpět, povýšeně se koukat na ty „chudáky pracující“ a dávat, pokud možno ještě na odiv, že jdete z večírku. Čím hlasitější město bylo – tramvaje, metro, autobusy a auta, tím větší tlak to byl na naší percepci. A postupně se to začalo ztrácet. Ale tou dobou nikdo neřešil, kam se poděl ten klidný tichý rytmus krajiny, oblohy, kopců, lesů, vesnice, kterou jste znali skrz naskrz. Kam mizela ona půda, ze které jsme házeli po sobě žížaly a chytali koníky. 

Po skončení VŠ naše generace započala civilizované zábavy – dovolené a cestování. Čím víc, tím lépe se ono předstírání krmí na Instagramech a dalších sociálních sítích. Ze života se stává neutuchající kapitalistická reklama. Na jednu stranu se zdá, že s trendem sílících environmentálních problémů nemáme co do činění, vždyť se všichni snažíme obklopovat drahými lokálními věcmi, recyklovat, pořizovat si ty správné eko přístroje a znovu navštěvovat vyprahlé lesy, louky a chtít na nich stavět zelené obydlí pro naše děti. Na druhou stranu, jako by to už nestačilo, jako by skutečný život byl jen obrázkem z Instagramu a chyběl jakýsi mezičlánek propojení, co by připomínalo to, jakou součástí jsme byly jako děti. A teď to právě praská. 

Vzduch již není tím čerstvým sytým tahounem, který nám čerstvě okysličuje mozek, spousta z nás je přecitlivělých na všemožné potraviny, uměle vypěstovanými námi, abychom ukonejšili naši potřebu, naše množství. Louky se vytratily, lesy popadaly. Mohli jsme v nedávné době pozorovat 59. prezidentské volby v USA, kdy mezi sebou ve finále „soupeřilo“ mnohem více faktorů než jen pouhá dvě mužská jména. Dávno v roce 2016 se totiž roztekl sen o Americe, v puse zůstala hořkost a postupně i jinde v Evropě započaly dny, které vrhají nový populismus do politických světonázorů. Možná právě díky tomu se do popředí stále a znovu dostávají viditelná environmentální témata, která se začala intenzivně řešit znovu i u nás, v mladé generaci umělců. Popření klimatické změny tak spustilo v umění poměrně silnou trendovou čáru. Klimatické změny však nepřišly ze dne na den. Neustálé zpochybňování klimatické situace u nás např. bývalým prezidentem V. Klausem nebo celosvětově D. Trumpem (odstoupení Ameriky od klimatické dohody v Paříži) má daleko širší kontext – anglický Brexit B. Johnsona, pravicový extrémismus M. Kotleby či maďarská vláda V. Orbána. Znovu musíme přehodnotit otázky našeho světa mezi lokálním a globálním. Během čtyř let jsme svědky intenzivního rozpadu názorů, začínajících nepokojů, politické nestability, environmentálních bojů, které sílí a nabírají novou intenzitu ve světě. Hrozby populismu se tak týkají nás všech, ať již v obecné univerzalitě, jako je půda, teritorium, místo či region nebo v aktuálních problémech migrace, ekologie, postkolonialismu či novém nástupu nacionalismu.

Název výstavy vychází z mnohočetného významu slova země – země jako půda, teritorium, hranice, ta haptická hmota, po které chodí naše těla, nebo Země jako obyvatelná planeta, která má pro mnohé z nás abstraktní rovinu, a tudíž si nedokážeme připustit, že by se s touto hmotou mohlo něco dít. A proto raději investujeme svůj čas a kapitál na to, abychom nacházeli jiná, další obyvatelná místa, než chránili to, co máme pod našima nohama. 

Mladá generace umělců z České a Slovenské republiky tak reflektuje ty nejaktuálnější problémy dnešních dní, měsíců a roků, potažmo dekád. Umělecký nehierarchický kolektiv BCAA system vypráví příběh ze slovenského města Velký Krtíš o záhadném místě bývalého uhelného dolu, na kterém se postavil obrovský komplex budov. Ten se však postupem času stává jen chimérou, chátrajícím betonem nevyužitého materiálu. Dvojice Karin Šrubařová a Nikola Brabcová nám představují určitou haptickou materiální laboratoř, která vychází z místní zlínské krajiny. Jejich poetika zasahuje do experimentů s bylinami a zkušeností samotné přírody a jejím tichým pozorováním a porozuměním. Z intergalaktična datového mraku k nám přilétá neznámé fluidum. Mezidruhová skupina Cloudy Babies přichází na Zem vždy v čase krize, aby zesílila podvědomí v lidech o naší pomalu zanikající existenci. Masa plastu, která dennodenně roste jako obří monstrum velikosti oceánu, referuje autorka Juliana Höschlová svým dlouhodobým zájmem o plastový odpad.  Denisa Langrová zde silnou formou obhajuje práva zvířat a jiných živočišných druhů či jednotlivců na sklonku globální krize. Téma jako domestikace, citlivé zacházení a respekt je v jejích video esejích důležitým klíčem. Naopak Max Vajt (jeho práce se nachází v budově Památníku Tomáše Bati) ve své tvorbě reflektuje témata spekulativních společenství a jeho běžnou tvůrčí formou je interaktivní prostor videoher a videí. V samotném projektu, který autor prezentuje v Baťově Památníku, se tak odkazuje na problematiku letecké dopravy a fenoménu ghost flights. 

Kurátorka: Tereza Záchová