Nikola Brabcová a Jana Vojnárová: Oblek, kterému nic nevadilo
nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

_05-MG_0509 copy

_06-MG_0519 copy

_07-MG_0512 copy

_08-MG_0510 copy

_09-MG_0508 copy

_10-MG_0522 copy

nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

nikola brabcova jana vojnarova oblek, kteremu nic nevadilo kolbenka entry

_13-MG_0521 copy

_14-MG_0520 copy

_15-MG_0500 copy

_16-MG_0505 copy

_17-MG_0506 copy

_18-MG_0518 copy

_19-MG_0517 copy

_20-MG_0516 copy

_21-MG_0513 copy

_22-MG_0514 copy

_23-MG_0515 copy

Společná výstava Nikoly Brabcové a Jany Vojnárové je z mého pohledu vyjádřením pokusu o harmonické splynutí a téměř násilné odcizení zároveň. Autorky, které společně v témže roce diplomovaly v ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU, ale jejichž umělecký výraz je očividně rozdílný, se opětovně potkávají v galerijním prostoru, aby nastolily křehkou symbiózu. Možná až k vlastnímu překvapení se jejich práce organicky prolnuly a prorostly natolik, že je téměř možné je považovat za realizaci jediného umělce. Klasické lautreamontovské setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole můžeme vnímat na první pohled jako náhodné, při bližším ohledání ale zjišťujeme jistou vnitřní spřízněnost setkávajících se objektů. Stejně tomu je i v případě koláží Jany Vojnárové a subtilních objektových instalací Nikoly Brabcové, k jejichž setkání dochází na chladných hliníkových plátech.
Společným jmenovatelem všech složek výstavy – děl obou autorek i instalačního rámce – je pak motiv stříhání, jakožto postupu, který při práci používá Nikola i Jana, a který vedl i ke vniku stříhaných listů z kovu. Ostrý, chladný materiál zároveň kontrastuje s jemnou, efemérní povahou vystavených objektů, s jejich domáckým až intimním charakterem. Divák může pocítit napětí mezi potřebou přiblížit se k vystaveným dílům a nekomfortním pocitem z nedostatku distance vůči nebezpečným hranám a strunám. Druhou rovinu budování kontrastu tvoří strategie poskvrnění: potenciálně hladký a naleštěný povrch plátů je narušen nepravidelnými střihy, vrypy, značkami a otisky, které atakují zejména něžnost materiálů v subtilních instalacích Nikoly Brabcové.
Skoro artbrutovou povahu asambláží na naivně pojatých vystřihovánkách v hliníku pak jemně kompenzuje klasičnost a minimalističnost maleb-koláží instalovaných na stěnu i pravidelnost druhého architektonického prvku, jímž je pravoúhlý pás koberce. Ten pro změnu oponuje nehostinnosti kovu svou taktilní, hřejivou strukturou.
Jako celek je výstava vyjádřením protikladů, paradoxů, hledáním cest i porušováním pravidel „správného chování“; to vše pod vedením všudypřítomné intuice. Rozporuplnost a nejednoznačnost, která se projevuje ve srůstání děl obou autorek, v emocích vyjádřených výstavou i ve způsobech a strategiích prezentace, můžeme koneckonců vysledovat i v samotném názvu výstavy. Ten viditelně odkazuje k motivům přítomným v kolážích i objektech, má ale i další podtext, který snad pro umělkyně ani nebyl podstatný. Jde totiž o název krátké dětské pohádky od Silvie Plathové, americké básnířky, známé mj. díky své sebevraždě. Představa ženy, trpící depresemi, která nakonec dobrovolně ukončila svůj život, se jistým způsobem vzpíná čtení hravého dětského příběhu. Nerada bych touto paralelou uzavírala výstavu do zbytečně pochmurného oparu, zmíněná ambivalence mi ovšem přijde symptomatická pokud jde o její celkovou atmosféru. Plathovská reference k tématu ženy-matky-autorky navíc umožňuje závěrečnou odbočku: v žádném případě nechci jakkoli klasifikovat tvorbu obou vystavujících autorek jako „ženskou“ v nějakém příznačně ontologickém smyslu; přesto je na místě si uvědomit ještě i onu praktickou rovinu, která Janu i Nikolu spojuje – tedy nutnost si pro vlastní tvorbu hledat čas v „přestávkách“ mezi péčí o děti a domácnost. I bez nutnosti výslovně artikulovat jisté emancipační požadavky je tak pro mě společná výstava těchto autorek proklamací svého druhu, svědčící mimo jiné o jejich vytrvalosti a odhodlání.

Tereza Jindrová