Leknínový čaj

Galerie Jelení, Centrum pro současné umění Praha / 12. 6. – 7. 7. 2019

kurátorka: Gabriela Kotiková
ve spolupráci s Michalem Klodnerem
zvuk: 2046

https://www.galeriejeleni.cz/2019/nikola-brabcova-lekninovy-caj/

Denaturalizované technologie

Michal Klodner

Umělá inteligence spolená s biotechnologií a globální komputace. Někdo v nich vidí progresivní vývoj k transhumanistické utopii, někdo děsivou budoucnost zkázy planety. Jenže technologie nejsou jeden celek, jsou součástí širších systémů – médií. Jsou materiální částí postupně vyvinutých myšlenkových praxí a lidských vztahů.  Když vidíme, jak jsou umělé, odtržené od přírody a odcizené našemu chápání, musíme si uvědomit, že jsou tak stvořeny našimi institucemi. Jsou jimi povolovány a financovány ve stadiu vývoje, schvalovány, normovány, regulovány. Tyto procesy odpovídají aktuálním kulturním představám vidění světa, pociťované sociální realitě a jiným nehmotným rovinám, ustanoveným používanými způsoby komunikace.  Proto chceme-li porozumět dopadu technologií, je potřeba je vidět jako součásti mediálních strategií.

Média se skládají ze tří částí: technologií, institucí a jazyka, který používají. Jako se televize nebo internet neobejdou bez technologií, díky kterým pracují, neobejdou se ani bez institucí, bez kterých by neexistoval jediný televizní kanál, nedovolali bychom se mobilním telefonem jelikož by se vzájemně rušily vysílače a přijímače by nerozuměly signálům. Nedostali bychom se na jedinou webovou stránku, protože by ji bez přidělené adresy a doménového systému počítač nenašel a bez HTML jazyka by data nebylo možné interpretovat. Že média fungují a rozumíme jim je výsledek dohody. Mnoha kolektivních dohod napříč společností.  A sdělení příslušným jazykem obrazů nebo vět je zase rozvíjeno a omezováno organizacemi. Školami se schválenými výukovými programy, radami pro vysílání a etickými kodexy, redakcemi vydavatelství, grantovými komisemi, soudy, uměleckými oceněními a cenzurou.

Technologie – organizace – jazyk je trojúhelník s propojenými vrcholy, kde jeden se vymezuje dalšími dvěma, ovlivňuje je a je jimi podmíněn. Bez žádného jednoho z těchto tří základů neexistuje žádné médium.

Vývoj jazyka médií obvykle přísluší umělcům. Nejsou to ovšem vždy ti nejznámější. Existuje celá historie, jak se umělecká řeč rozvinula až hledáním nových technologických možností sdělení. Hledáním nového postupu a způsobu použití nástrojů: jak sdělit něco, co dřívějšími způsoby sdělit nešlo. Prvotními umělci jsou vývojáři, ať už to byli chemici fotografie, nebo hackeři.  Dělají něco, co většina lidí nezná, nechce tomu rozumět a jejich úspěch se pojí až se sociální emancipační změnou.

Denaturalizace mimochodem není vůbec problém technologie. Denaturalizovaný je vztah symbolů komunikace, které používáme – označujících slov, ikonických obrazů – vůči skutečnosti, nebo naturální přírodě. Denaturalizace je epistemologický problém jazyka. Buď je to moc složitý abstraktní od skutečnosti odtržený jazyk, nebo jazyk málo rozvinutý a málo citlivý vůči jevům, které chceme vyjádřit.  Technologie jsou mechanizovaným nebo algoritmizovaným myšlením, vyjadřovaným jazykem: plány, kódy ani tabulky nemohou existovat bez jazyka, který je za nimi. Je ovšem pravdou, že denaturalizace vnímání, s ním spojených symbolů a jazyka je technologicky udržována.

Těžko vinit technologie samé nebo vývojáře, kteří přišli s odpovědí na potřebu sociální změny, že administrativy institucí špatně definovaly účel nebo důsledky této změny, nebo že mocenské struktury a jejich zájem na svém udržení vedly k použití technologie znovu stejným feudálním způsobem.

Chybou, způsobující ohrožující vývoj, je vzdát se aktivního přístupu k formování médií. Požadovat změnu na někom jiném: neutvářet organizace, které spolu sdílí konsenzus vidění ekosystémů přírody a lidských vztahů. Chybou je snažit se o tento konsenzus, ale naivně používat média a technologie, které jsou v rukou mocných: neumožní šíření potřebného jazyka a generují pouze předem definovanou sociální strukturu společnosti, prospěšnou jejich majitelům. Snažit se marně uspět v jimi ovládaném mediálním systému. Chybou je ignorovat vývojáře, kteří tvoří technologie jako participativní umělecký text: a nepřisvojit si jej. Čekat na zásadní epistemologickou změnu nebo na revoluci – a zatím, než k ní dojde, konformně používat a podporovat kapitalismem adoptované technologie, soutěžit o úspěch v médiích s propracovanými způsoby marginalizace nežádoucích, je zbytečné a hloupé.  Kolik se toho namluvilo o tom, jak způsoby, kterými jsme nuceni komunikaci vést, mají nesmírný vliv na to, jaké myšlenky jsme schopni vyjádřit. Postman, McLuhan, Chomsky…

Máme svobodu technologie i média diverzifikovat. Každý, kdo chce, může svoje uvažování a používání technologií ovlivnit. Spojit se s dalšími, vytvořit nezávislé enklávy a ostrovy. A podle toho, jak budou vstřícné otevřené, ale i pevné a chráněné před manipulacemi trollů, se budou rozšiřovat. Vůbec nejde o rozšiřování vlivu nebo množství zasažených lidí! Jde o vytvoření organismů, kreativních a životaschopných struktur, prorostlých do svého okolí a nakonec do komplexní sémiosféry planety.

mediální ekologie a postmedialita

S pojmem mediální ekologie přišel Neil Postman už v r. 1968. Vychází z toho, že vzájemně provázaný systém médií, zasahující do všech oblastí života člověka, má obrovskou schopnost kontroly a definuje, jakým způsobem člověk vůbec získává a zpracovává informace. Hegemonické diskurzy si drží kontrolu nad indoktrinací jednotlivců a jsou jimi podmíněny jakékoli společenské změny. Je tedy potřebné se těmto vztahům médií mezi sebou, nebo člověka a médií, věnovat.

Média neexistují ve vakuu. Ke vzájemnému propojení dochází a je to určující faktor nesmírné komplexity mediálních struktur. Slovník ekologie je tu používán, „protože je jedním z nevvýrazovějších jazyků, jakými lze indikovat masivní a dynamickou interrelaci procesů a objektů, bytostí a věcí, vzorů a hmoty“, píše Matthew Fuller v Mediálních ekologiích.

Jussi Parikka, teoretik mediální archeologie nabízí poststrukturalistickou perspektivu médií jako komplexních dynamických systémů a fenomény jako počítačové viry vykresluje jako endemity digitální sféry. V knize Hmyzí média z r. 2010 vyjadřuje myšlenku, že média jsou radikálně nehumánní konstrukty živočišných, často hmyzích modelů interakce s prostředím, které člověk ztělesňuje. Že je hmyzí interakce založena rovněž na symbolech a kognitivních afektech k nim je už stará teorie, neurobiologie k tomu přidává i rostliny. Zatím ale žádná umělá inteligence ani superpočítač nenamodeloval kognitivní interakci včelího roje s květinami na okolních loukách. Na to jsou žalostně nedostatečné.

Médium, založené na systému fixovaných společenských mechanismů, může dospět k bodu, kdy dosáhlo vrcholu a přestalo se vyvíjet. V sémiosféře však existují struktury, které média přesahují, koordinují je a poskytují ještě širší rámce. Médium je překonáno dokonalejší formou, která se jej zmocní a svým novým způsobem vztahování jeho obsahy vytrhne z původních vazeb a naváže do nových. Technologie vyššího řádu dokáží uchopit vnitřní komplexitu média, veřejnost se zaktivizuje a smete nevyhovující mechanismy institucí. Pro nastupující emergentní postmediální strukturu je možné charakter původních médií uchovat, pokud možno věrně reprodukovat jejich sémantické systémy. Médium je ale většinou zakotveno v určitém společenském paradigmatu a paradigma se čas od času mění.

Média mají svůj omezený čas a životní cyklus, v němž jsou schopny efektivně šířit své produkty. Dostanou-li se do jiného prostředí, než pro ně bylo historicky typické a jejich chod je již určován jinými společenskými silami, než které je formovaly a držely na výsluní,  ocitnou se v postmediální fázi.

“Charakteristická sugesce, neřku-li hypnóza, která se dnes vztahuje k televizi, zmizí. Od té chvíle můžeme doufat v transformaci masmediální moci, jež překoná současnou subjektivitu a v začátek post-mediální doby, která se bude skládat z kolektivního znovuosvojení si individuality a interaktivního využívání strojů informačních, komunikačních, inteligenčních, uměleckých a kulturních.”napsal Félix Guattari, 1990.

Postmediální formy se vrací zpět k předmediálním. Hegemonizující symbolická moc ustupuje do pozadí kolektivních, komunitních, skupinových a osobních individuačních procesů, ztrácí se a nahrazují ji ekologie.

Obsahy i struktura médií jsou roztrhány a uspořádány podle nových pravidel, která více respektují přirozenou organizaci přírodních a společenských struktur.

Styčné plochy předmediálních a postmediálních forem jsou tak široké, že hranice jsou mnohdy nejasné a kultura jejich interakcí má hlubokou citlivost.  Liší se však tím, že předmediální formy jsou zcela netechnické, pouze tělesné a orální, kdežto postmedialita vychází ze zkušenosti technologicky akcelerované a modifikované recepce: ovšem již zhroucené, přivlastněné a bez institucionální kontroly. Uzavírá se kruh, kdy média, která skrze procesy kodifikace, konstrukce a produkce povstala z neurčitosti předmediálního, jsou na konci své dráhy zase rozbita, dekonstruována, přiblížena tělu a skrze něj transformována v okruhu zpětné vazby. Těchto cyklů probíhá současně nespočetné množství, v různých intenzitách, skrze individuální i kolektivní organismy, kterým technostruktury generují sémantické světy, do nichž vstupují, spoluvytváří je a podle toho zase modifikují svoje sémantické automatismy.

Potřebujeme co nejpokročilejší technologie ve vlastních rukou. Nekontrolovatelné (ungovernable) virální technologie.

/

Denaturalized technologies 

Michal Klodner

Artificial intelligence joined with biotechnology and global computation. Some consider this as  progressive development towards the trans-humanistic utopia, while others see the terrifying future of our planet’s destruction. However, technologies are not one unit, they are a part of wider systems – media. They are the material part of gradually developed practices of thought and human relationships. When we see how artificial they are, detached from the nature and estranged from our understanding, we must realize that they have been created as such by our institutions. They have been summoned by them and financed in the development stage, approved, normalized and regulated. These processes reflect the current cultural image of the world, the perceived social reality and other intangible levels established by the means of communication. Therefore, if we want to understand the impact of technology, it is necessary to see it as a part of media strategies.

Media are made up of three parts: technologies, institutions and language that they use. Just like television or the Internet cannot manage without technologies, thanks to which they work, they also cannot manage without the institutions: a single TV channel would not exist, we would not be able to use our mobile phones since they would mutually disturb the transmitters and the receivers would not understand the signals. We would not be able to access any web page because the computer would not find it without the registered address and domain system, and it would be impossible to interpret data without the HTML language. The fact that media function and that we understand them is a result of an agreement. Actually, there are many collective agreements across societies. And the communication of a pertinent language of images or sentences is developed and limited by organizations – schools with approved teaching programs, boards for broadcasting and ethical codes, publishing house editors, grant committees, courts, artistic awards and censorship.

Technology – organization – language is a triangle with interconnected pinnacles, where one is defined by the two others, it influences them and is dependent on them. No media can exist without one of these three foundations.

Development of media language generally pertains to artists. They are not always the most famous ones, however. An entire history exists on how artistic language did not start to develop until new technologies for possible ways of communication started to be researched. Searching for a new process and ways to use instruments: how to communicate something that was not possible with former methods. The original artists are developers, whether they were photography chemists or hackers. They are doing something that most people do not know, do not want to understand and their success is linked to the social emancipation change.

Denaturalization is not at all a technological problem by-the-way. The relationship of communication symbols that we use – labeling words and iconic images – towards reality or nature, is denatured. Denaturalization is an epistemological problem of the language. It is either too difficult, abstract from reality, detached language, or a language not developed enough and not sensitive enough towards the events that we want to express. Technologies are mechanized or algorithmized thinking, expressed by a language: no plans, codes or tables could exist without the language that is behind them. It is true, however, that the denaturalization of the perception of symbols and related language is technologically supported.

We can hardly blame technologies or the actual developers who came with the answer for the need of social change for the fact that the administration of institutions incorrectly defined the purpose or consequence of this change, or that power structures and their interest to maintain themselves led to the use of technologies again in the same feudal way.

The mistake causing the threatened development is to give up the active approach to forming media – to request the change from someone else: not forming organizations that share the consensus of seeing the ecosystems of nature and human relations. The mistake is to try achieving this consensus, while naively using media and technologies that are in the hands of the powerful: they will not make it possible to spread the needed language and they generate only the pre-defined social structure of society, beneficial to its owners. They try in vain to succeed in the media world controlled by them. The mistake is to try to ignore the developers who create technologies as participative artistic text: and not to adopt it.

It is pointless and silly to wait for a fundamental epistemological change or revolution – and in the meantime, before it happens, to use and support  in conformation the technologies adopted by capitalism, to compete for success with media that has elaborate ways of making the unwanted marginal. So much has been said about how the ways that we are forced to communicate with have significant impact on the thoughts we are able to express. Postman, McLuhan, Chomsky…

We have the freedom to diversify technologies as well as media. Everyone how they want to, can influence his/her consideration and use of technologies – connect with others and create independent enclaves and islands. And depending on how welcoming and open they will be, but also how stable and protected from the manipulation of trolls, they will spread. This is not about expanding control or the number of people covered! This is about creating organisms, creative and viable structures, intergrowing through their surroundings and eventually into the complex semiosphere of our planet.

media ecology and post-media time 

Neil Postman came with the notion of media ecology already back in 1968. It is based on the fact that mutually interconnected system of media touching all areas of human life, has a huge ability to control and defines how a person acquires and processes information. Hegemonic discurses maintain control over the indoctrination of individuals and social change is subject to them. Therefore, it is necessary to pursue these relationships between media or between humans and media.

Media do not exist in a vacuum. They are mutually interconnected and it is the deciding factor of great complexity of media structures. The vocabulary of ecology is used here “because it is one the most expressive languages that can be used to indicate massive and dynamic interrelation of processes and objects, beings and things, models and mass”, writes Matthew Fuller in Media Ecologies.

Jussi Parikka, a theoretician of media archeology, offers a post-structural perspective of media as complex dynamic systems, and he depicts phenomena like computer viruses as endemitsof the digital sphere. In his book Insect Mediafrom 2010 he expressed the idea that media are radically inhuman constructions of animal, often insect models of interaction of the environment that humans embody. It is an old theory that insect interaction is based on symbols and their cognitive affection for them, neurobiology also adds plants to this. So far, however, no artificial intelligence or super computer has been able to model the cognitive interaction of a bee swarm with flowers on surrounding meadows. They are pitifully insufficient for that.

Medium based on a system of fixed social mechanisms can mature to a point when it reached the top and ceased to develop. However it’s structures exist in a semiosphere which exceeds media, coordinate them and provide even wider scopes. Media is surpassed by a more advanced form that will possess it and with its new way of application will pull its contents from the original links and tie them to new ones. Technologies of a higher order are able to grasp the inner complexity of media, public is  activated and wipe out the inconvenient mechanisms of institutions. It is possible for the succeeding post-medial structure to preserve the character of original media, and if possible, to truly reproduce their semantic systems. Medium, however, is often anchored in a certain social paradigm and paradigms change from time to time.

Media have limited time and life cycle, in which they are able to effectively distribute their products. If they get to a different environment than was historically typical for them and their operation is determined by other social powers than those that formed them and held them in the sunlight, then they find themselves in a post-media phase.

Félix Guattari wrote in 1990: “The element of suggestion, even hypnotism, in the present relation to television will vanish. From that moment on, we can hope for a transformation of mass-media power that will overcome contemporary subjectivity, and for the beginning of a post-media era of collective-individual reappropriation and an interactive use of machines of information, communication, intelligence, art and culture.” 

Post-media forms are coming back to pre-media. Hegemonic symbolic power is receding to the background of collective, community, group and personal individual processes, they are disappearing and being replaced by ecology. Media content and structure are ripped up and organized according to new rules that have greater respect for the natural organization of natural and social structures.

The interference areas of pre and post media forms are so extensive that the borders are often unclear and the culture of their interactions has deep sensitivity. They are different in the sense that pre-media forms are completely untechnical, only physical and oral, while post-media is based on the experience of technologically accelerated and modified reception: however, already collapsed, pre-emptive and without institutional control. The circle is being closed when media whichthrough the processes of coding, construction and production arose from the uncertainty of pre-media, at the end of the cycle are broken again, deconstructed, brought nearer to the body and transformed through it in the circle of feedback. Multitude of such cycles with varying intensity is going on simultaneously,, through individual and collective organisms, for whose the techno-structures generate semantic worlds they are entering, co-creating and following and this modifies again their semantic automatisms.

We need the most advanced technologies in our own hands. Ungovernable viral technologies.

transl. Vanda Krutsky